Z Terezína do Masarykova lesa

16.7.2019

Kromě rodinných památek či obrázků zaujímá velké místo v bytě paní Michaely sbírka myšek a myší všeho druhu, darovaných přáteli. To kvůli dávné přezdívce z tábora. Visí tu také různé nápisy – humorné průpovídky. Svědčí o založení majitelky, která říká, že bez smyslu pro humor by to, co prožila, nepřežila… Její vyprávění by vydalo na několik filmů. Další příběh o tom, jak v Izraeli objevila kus lesa, pojmenovaný po prezidentu Masarykovi, se právě rozjíždí.

Převzato z XANTYPA

červen 2019

 

Nejhlubší kořínky mé rodiny začínají u táty, který se narodil v roce 1901,“začíná vyprávět. Ještě před první světovou válkou chodil do něčeho podobného, jako byl Skaut, organizace Techelet lavan–Modrobílí, pro židovské chlapce. Už jako šestnáctiletý vedl ještě mladší kluky. Představte si, že se v průběhu války sebrali a šli pěšky do rakouských Alp, tam strávili prázdniny a zase šli zpátky! Cestou u sedláků, kde přenocovali, něco pomohli, za to dostali večeři. Nedovedu si představit dnešní poděšené maminky, jak by snášely, kdyby jejich syn dostal jeden trojúhelníkový díl stanu, což byla zároveň pláštěnka i obydlí, a takto vybaven jel na prázdniny… Tak začal můj tatínek svoji sionistickou kariéru.

11.jpg

Vězeňské fotografie z roku 1953

 

Byl tedy jedním z těch, kdo toužili přestěhovat se do pravlasti židovského národa, do tehdejší mandátní Palestiny?

Ano, a toto podporovaly různé sionistické organizace. Každý, kdo chtěl do Palestiny odejít, musel mít nějaké praktické znalosti. Proto byl tatínek v roce 1920–1921 vyslán nejprve na rok do Ameriky, aby se naučil pěstovat pomeranče. To se sice nenaučil, ale zato mluvil dobře anglicky. V roce 1925 se svou skupinou odjel do Palestiny, kde mluvili převážně hebrejsky, s cílem založit tam kibuc. Ten existuje dodnes a jmenuje se Sarid.

 

Vy jste ale narozená v Praze, takže to znamená, že tatínek nakonec v Palestině nezůstal?

V roce 1930 se musel vrátit. Dostal malárii, které se nemohl zbavit, a pak kvůli jisté mladé ženě, která tu na něj čekala. Vzali se v roce 1932. Pak ale zemřel dědeček, takže se společný odchod do Palestiny odložil kvůli babičce. Jenže maminka přišla do jiného stavu a přála si dítě porodit tady. A dobře udělala, protože před porodem jí selhaly ledviny. Ona stěží přežila, dítě se narodilo mrtvé. Rodiče chtěli další dítě a odjezd do Palestiny se opět odkládal. Nakonec máma do jiného stavu přišla, sledovali ji celých devět měsíců a roku 1936 jsem se narodila já. Maminka měla strach o dítě obtížně získané, a tak se mělo počkat, až trochu povyrostu.  vyrůstala v měšťanské rodině ve větším pohodlí než sportovně vychovaný táta, a tak mě chtěla přivést do trochu pohodlnějšího světa…

 

Víte, jak to tehdy v kibucech vypadalo?

V době, kdy táta kibuc zakládal, se ještě bydlelo ve stanech. První zděné objekty se stavěly pro telata. Pak teprve postavili domov pro děti a postupně se stavěly obytné jednotky pro dospělé. Neměli ani dost nádobí, osadníci jedli na etapy z jednoduchých plechových misek. Když jsem ze své první návštěvy Saridu v roce 1989 tátovi přivezla porcelánovou mističku s logem kibucu jako ukázku, z jakého servisu se tam jí teď, měl z ní velkou radost.

 

Znamená to tedy, že vaše rodina se do Palestiny nedostala? Jak jste přežili druhou světovou válku?

Mně byly dva roky, když přišel Hitler. Táta trval na tom, že chce odjet i s rodinou, povolení vyjet zpátky do Palestiny ale už nedostal. Žili jsme pod různými zákazy a příkazy, které tady začali Němci zavádět, a když mně bylo šest, deportovali nás do Terezína a rozdělili. V té době tam už byly zřízeny dětské domovy.

1.jpg 2.jpg

V Izraeli a jako malá s otcem

 

Jak jste to odloučení od rodičů nesla?

Docela dobře. V Praze jsem měla české kamarády, kteří si se mnou po všech těch protižidovských nařízeních odmítali hrát. Neznali se ke mně. To byl lepší případ, protože mnozí jiní si pamatují, jak na ně děti ošklivě pokřikovaly. Takže jsem byla celkem osamělá, ale v Terezíně jsem najednou byla mezi dětmi. A naši mne

také připravovali na to, že v kibucu děti žijí pohromadě a rodiče si je berou jen večer po práci, takže jsem si nestěžovala.

 

Mohli vás alespoň občas navštěvovat?

Maminka pracovala ve směnném provozu jako vychovatelka (a ilegální učitelka) a mohla na chvíli přijít i přes poledne. Času, kdy se mnou mohli být, nebylo moc, večer brzo byla tzv. Nachtsperre, ale vědomí, že jsou poblíž, mi stačilo. Měli jsme dobré vychovatelky, které se o nás staraly. Bývalí učitelé a učitelky, vedoucí ze Skautu, Sokola, z židovských organizací se dětem věnovali neuvěřitelně obětavě. Mám na ně ty nejlepší vzpomínky.

 

Přežili oba vaši rodiče?

Naštěstí přežili, byla to několikrát veliká náhoda, že se nedostali do velkých transportů. Když jsme se po válce vrátili domů, opět jsme začali myslet na přesun do (stále ještě britské) Palestiny. Tátovi ale našli nějaké stíny na plicích a s tím nebyla žádná šance dostat britské vízum. V roce 1948 byl vyhlášen stát Izrael a v Praze vzniklo vyslanectví. Potřebovali někoho velmi spolehlivého s dobrým jazykovým vybavením na telefonní centrálu, a to táta byl. Předpokládalo se, že o informace odtud bude „zájem“ z různých kruhů. Maminka v té době pracovala jako soukromá učitelka a pro vyslanectví dělala překlady. Vyslanectví řešilo různé úkoly: přesuny přeživších z Polska nebo Zakarpatské Rusi přes Československo do Izraele, československé dodávky zbraní, takže tátu potřebovali, a proto jsme zůstávali. Po návštěvě izraelské ministryně zahraničí Goldy Meirové u Stalina se ukázalo, že Izrael nebude odrazovým můstkem pro expanzi jeho plánů. A tak se proizraelská politika řady zemí – i Československa – otočila, a tím pádem jsme zase nedostali možnost se vystěhovat. To už byl rok 1950. A pak začaly procesy – se Slánským a dalšími. Plné noviny protižidovské tematiky…

 

Také jste byli v ohrožení?

Rodiče měli obavy. Jestliže ti, kteří nebyli sionisté, byli obžalováváni ze sionismu sionisté? Tak se v roce 1953 rozhodli, že komunistický „ráj“ opustíme. Jenže se to nepovedlo a na hranicích nás chytili. Naštěstí nás nezastřelili. Těšila jsem se na Izrael, ve Vídni už pro nás byly připravené pasy, ale skončili jsme v Bartolomějské a pak na Pankráci. Po půlroce vyšetřovací vazby soud. Bylo mi šestnáct.

 

I vás – nezletilou drželi ve vazbě? Nemohla jste přece za rozhodnutí svých rodičů…

Byla jsem v normální vazbě mezi ostatními vězeňkyněmi. Jen jsem dostala každý den hrnek mléka a větší porci chleba. Pak i na Pankráci jsem dostávala větší příděl jídla, ale pašovala jsem ho mamince, která velice zhubla. Měli jsme štěstí, protože když umřeli Stalin a Gottwald, Zápotocký vyhlásil amnestii. Táta, kterému původně prokurátor navrhoval osm roků, dostal nakonec dva, máma rok. Já dostala půlrok, který jsem si odseděla ve vazbě.

 

Přišel znovu, po Terezíně už podruhé, pocit svobody?

To ano. Jenže když nás s mámou propustili, v našem bytě, od něhož jsme měly klíče, už bydlel někdo jiný. Neměly jsme kam jít. Maminka se ze všeho sesypala. Šla jsem, v necelých sedmnácti, diskutovat se Státní bezpečností, že někde přece bydlet musíme. Měla jsem vždycky proříznutou pusu, a tak jsem jim řekla, že zabavení bytu je proti socialistické zákonnosti. Měly jsme na sobě jen to, v čem nás zavřeli. Čtvrt roku jsme trávily po přátelích. Sem tam jsme si něco vypůjčily, pak něco máma upletla. Odvedli mne na Žižkov, že nám přidělí byt. Dřevěná pavlač, vodovod a záchod na chodbě, jedna mrňavá místnost. Já jim říkám: „My měli byt 1. kategorie, to nepřichází v úvahu.“ Pak mi nabízeli místnost s kuchyňským koutečkem, taky na pavlači, to jsem také nechtěla akceptovat. Nakonec mne zavedli do garsoniéry – poměrně velký pokoj s koupelnou a záchodem II. kategorie. „A tohle, když nevezmeš, tak půjdete z Prahy!“ Ten byt byl přece jen už lepší. Táta po dalším půlroce přišel z vězení ve Valdicích. Rodiče měli obavy. Jestliže ti, kteří nebyli sionisté, byli obžalováváni ze sionismu a popravováni, což potom opravdoví sionisté? Tak se v roce 1953 rozhodli, že komunistický „ráj“ opustíme.

3.jpg4.jpg

S otcem a při studiu

 

Co jste v té době dělala, chodila ještě do školy? Pracovala?

Chtěla jsem zpátky do školy. Měla jsem hotovou kvintu a půlku sexty na francouzském gymnáziu. Ředitelkou byla kovaná komunistka Vanda Moučková. Ale bylo mi sympatické, že byla za války zavřená a odsouzená k smrti, takže asi bojovala proti Němcům. Myslela jsem tedy, že to bude spravedlivý člověk, ale ona řekla: „Kdepak, takové protisocialistické živly v mé škole studovat nemohou.“ Tak jsem musela na pracák, kde mne přidělili do projektantské dílny, kterou vedl inženýr Fanta, skvělý člověk, předválečný podnikatel.

Měla jsem dělat kresličku, ale vůbec jsem neuměla rýsovat tuší. Jedna z kresliček byla také přeživší z Terezína, ta se mne ujala a všechno mne učila. Inženýr Fanta pak prosadil, že mne přijali na večerní školu pro pracující, kde jsem si mohla udělat maturitu.

 

Pak už překážky nebyly?

Na vysokou přijímali bez zkoušek, když byla maturita „za jedna“. Takže jsem toho docílila a šla se přihlásit na přírodovědeckou fakultu, ale prý že mají plno. Radili mně, ať jdu na vysokou ekonomickou nebo na zemědělskou, ty nebyly tehdy moc populární. Ale já chtěla dělat biochemii, fyziologii. Nakonec mi řekli, že musím složit zkoušky a pak se uvidí. Složila jsem opět za jedna – a přišlo vyrozumění, že nejsem přijata pro nedostatek místa. Přitom přijali i ty, co složili zkoušky s trojkami. Tak jsem zase šla remcat a psala odvolání s argumentováním o socialistické zákonnosti. Zamítnuto. Děkanát, rektorát, ministerstvo školství… všude zamítnuto. Napsala jsem až do prezidentské kanceláře. Tam se tím nijak nezabývali, ale dali tam „berana“ a poslali zpět k přezkoumání. To už zabralo, protože nikdo nevěděl, koho já v té prezidentské kanceláři znám, takže mne pozvali znovu k přijímačkám. Ty jsem opět udělala a pak mne už přijali.

 

Takže jste se zkrátka nedala…

Nedala. Vystudovala jsem a chtěla pracovat ve výzkumu. Známý byl v Akademii věd a dostal mne na stáž, tím se zrušila moje umístěnka do pohraničí. Odtud pak do laboratoře do Ústavu pro výzkum výživy lidu, jako řadový laboratorní pracovník. Ale laboratoř mne naprosto fascinovala a v tomto ústavu, ze kterého se pak stal IKEM, jsem zůstala až do důchodu.

 

A jak to bylo s touhou vaší rodiny podívat se do Izraele?

Rodiče se tam dostali krátce před šestidenní válkou, v době uvolnění, v roce 1967. Pak byly přerušeny diplomatické styky a izraelské vyslanectví v Praze se zavíralo. Na začátku roku 1968 měl táta těžký infarkt. Zatímco v dočasně svobodnější společnosti přicházely různé možnosti, byl těžce nemocný. Nebyl už schopen cestovat, natož se přestěhovat. Zemřel 16. listopadu 1989.

 

A vy? Vás to táhlo stále do Izraele?

Ano. Byla jsem navštívit bratra mé maminky v Anglii, dostal se tam ještě před válkou. Mohli jsme s manželem jet, ale museli jsme tady nechat syna jako rukojmí, abychom se vrátili zpátky, takhle to komunisti dělali. Mí rodiče na mém synovi viseli a po srpnu 1968 byl jejich jediným smyslem, pro co ještě žít, proto jsme tu stále zůstávali. Pak jsem aspoň žádala o pracovní stáž v Izraeli, to mi taky nepovolili. Nakonec jsem se dostala do Izraele až v roce 1989, na jaře. Tehdy přijela do Prahy skupina izraelských odbojářů a návštěva měla být výměnná. Jeli tam členové Svazu protifašistických bojovníků, většinou přeživší Židé, s nimi i já. Už tehdy jsem se jela podívat aspoň na skok do kibucu Sarid, který táta zakládal. To, co kdysi odvodňoval, bažiny, na kterých chytil tu malárii, už tam nejsou. Místo nich jsou krásná pole a sady. Podruhé jsem tam jela v roce 1990 s Václavem Havlem. Poskytl letadlo pro členy Pražské židovské obce. V roce 2016 jsem si k osmdesátým narozeninám darovala říjnový pobyt v Izraeli. Chtěla jsem vidět především Sarid a podívat se tam do archivu a na místa, kde táta pobýval.

 

Jak to dnes v kibucu vypadá? Jsou tam ještě česky mluvící obyvatelé?

Bohužel už ne, jen jejich potomci, ti ale česky nemluví. Jedním z nich je i paní archivářka. Sarid je nyní krásné místo: mají tam školku, bazén, tenisové, volejbalové hřiště, domov pro seniory. Děti už dávno žijí pohromadě s rodiči v rodinných domcích.

 

Našlo se něco o vašem otci v archivu?

S archivářkou jsme našly fotky, kde byl můj táta, a také nějaké texty, které se o něm zmiňovaly. Navštívily jsme i hřbitov. Ten malý kibuc má asi devatenáct padlých ve třech válkách za izraelskou samostatnost.

A cestou zpátky jsme jely kolem jakési „džungle“ a archivářka povídá. „Tohle  je Masarykův les.“ To bylo překvapení! V Praze se o jeho existenci nic nevědělo!

 

Kde se ten název vzal?

Je to kus lesa naproti vstupu do kibucu založeného imigranty z Československa a východní Evropy. Rostou tam borovice a cypřiše. Byl vysazen v roce 1930 na počest Masarykových osmdesátých narozenin z prostředků vybraných v Československu jako dík státníkovi za jeho zásluhy v boji proti antisemitismu. Jenže dnes je les zanedbaný. U nás doma se na jeho existenci úplně zapomnělo, a přitom je to kus naší historie. V Izraeli v Negevu existuje i tzv. Český les, kde vysazují stromy různé české návštěvy, ten je známý. Ale o tomto Masarykově lese už nikdo nevěděl.

5.jpg

Promoce

 

Proč tedy kibuc nemůže zasáhnout a upravit ho? Nemá na to prostředky?

Nemůže, ten les vysadil totiž Židovský národní fond (KKL), který vznikl už před druhou světovou válkou pro potřeby zalesnění Izraele. Vysadil už tisíce hektarů lesa, miliony stromů. Jenže oni vysazují, vysazují, a dál se nestarají. Tehdy u Saridu bylo vysazeno asi třináct tisíc sazenic. Dnes tam roste spousta náletových dřevin, křoví, a to by se mělo změnit. Byl by to krásný projekt pro výroční rok obou zemí 2018. S tou myšlenkou jsem se tehdy vrátila do Prahy.

 

Co jste vymyslela?

Jsem v českém výboru KKL, který tu působil už za první republiky a znovu od roku 1991. Spolu se Zošou Vyoralovou, výkonnou ředitelkou, jsme zrovna skončily předchozí projekt v poušti Negev, takže se to hodilo. Zoša se spojila s izraelským centrem KKL, já jsem se spojila znovu s paní archivářkou v Saridu, ona mi našla historické fotky, jak se les v roce 1930 vysazoval. Byly tam i dokumenty, které říkaly, že slavnostního vysazování se účastnily ty a ty významné osobnosti právě z KKL. Druhá pracovnice výboru došla u nás do prezidentské kanceláře a v jejím archivu se našel dokument, říkající, že… „naše strana souhlasí s tím, aby les byl pojmenován po prezidentu Masarykovi“. Takže vše zapadalo dohromady. Poslali jsme dokumenty do Izraele na vedení KKL a tam se chytli za nos. Hned tam poslali dendrologa, a už se to rozjelo.

 

Jak obnova Masarykova lesa probíhá?

Projekt začal loni, v roce 100. výročí republiky a 70. výročí vzniku Izraele. Do Saridu přijela první skupina dobrovolníků a v zarostlém lese káceli nežádoucí vegetaci. Druhá skupina odjela sázet stromky v únoru, kdy je židovský svátek „Nový rok stromů“. Další postup záleží na tom, kolik se podaří vybrat peněz, kolik bude dobrovolníků. Rozjela se i kampaň na internetu, můžete si najít „Masarykův les“. Mám z toho projektu velkou radost.

 

Co vás do Izraele stále přitahuje kromě stop po vašem otci a těchto projektů?

Pocit, že tam jsem doma, je to země mých praotců, země svobodných Židů – dnes již Izraelců. Vlast, která na rozdíl od jiných zemí včetně Česka, kde jsme jen více či méně tolerovanými spoluobyvateli, patří mému národu.

 

K přesídlení vaší rodiny nikdy nedošlo. Jste smířená, že žijete v Česku?

Ale ano, mám ráda Prahu i zdejší přírodu. Také mám ráda češtinu, je to moje mateřština. A hlavně – dnes tu žije moje rodina. Děti mají české partnery a já bych bez nich nechtěla žít někde, kde bych se už těžko mohla uplatnit. A jen dožívat, to pro mne není. Snažím se být aktivní pro organizace, které něco konají pro židovství v diaspoře, a pokud možno i pro Izrael. A samozřejmě mám ráda práci s dětmi, jsem často zvána do škol vyprávět o Terezíně nebo o tom, jak to bylo po válce… a děti ani nedutají. Není toho moc, čeho mohu docílit, ale ve svých letech dělám, co můžu…

6.jpg

Cedule s hebrejským nápisem Les T. G. Masaryka

7.jpg

V únoru probíhala druhá etapa čištění Masarykova lesa dobrovolníky.

8.jpg

Masarykův les 2018

 

9.jpg

RNDr. Michaela Vidláková

Narodila se 30. 12. 1936 v Praze.

Jako dítě prošla s rodiči Terezínem, po válce vystudovala biochemii a fyziologii na PF UK a působila v IKEM . Po roce 1989 začala rozvíjet kontakty s Izraelem a je velmi aktivní v projektech, které seznamují školáky a studenty s historií holokaustu. S podobnými programy vystupuje i na školách v zahraničí. V Izraeli nedávno objevila zapomenutý „Masarykův les“ a zasadila se o jeho obnovu.